Úvodní projev předsedy APAA pro seminář „Transparentnost a zákonná regulace lobbingu“

Březen 14, 2018 12:50 pm

„Transparentnost a zákonná regulace lobbingu“

Václav Nekvapil, APAA

seminář ÚPV PSP, 13.3. 2018

Vážený pane předsedo, vážený pane místopředsedo, dámy a pánové,

Předně bych rád poděkoval Ústavně právnímu výboru a jeho předsedovi Marku Bendovi za to, že se tohoto aktuálního a významného tématu aktivně ujal.

Ačkoli nás mrzí, že se pan ministr Pelikán nemohl dnešního semináře zúčastnit, nicméně velmi oceňujeme aktivitu především Úřadu vlády ČR v minulém i v tomto volebním období diskutovat otázku lobbingu s odbornou veřejností, o čemž svědčí například loňské veřejné slyšení v souvislosti s přípravou věcného návrhu zákona o lobbingu.

Máme za sebou mnoho pokusů o zákonnou regulaci lobbingu a chtěl bych zdůraznit, že my jakožto zástupci profesionálních lobbistických firem se rozumné regulaci nebráníme. Řada našich členů a naši klienti působí v mnoha zemích Evropy a světa, proto vidíme, že jednou z cest k vyšší transparentnosti rozhodovacího procesu je i vhodná regulace vztahu mezi zájmovými skupinami, politiky či úředníky. A právě proto, že se pohybujeme v mezinárodním prostředí, vidíme, že regulaci lobbingu lze pojmout dobře a efektivně, ale také špatně a neefektivně. Česká republika není jediná na světě, kdo tuto otázku řeší – i proto jsme na tento seminář pozvali pana Karla Isakssona z bruselské EPACA.

Ve svém příspěvku bych chtěl poukázat na čtyři hlavní nedorozumění, která se v souvislosti s lobbingem a jeho regulací u nás nejčastěji objevují, a současně nabídnout cestu, jak se z nich poučit, aby regulace dosáhla svého cíle:

Lobbisté jsou ti druzí
Všeobecná shoda na tom, že je lobbing třeba regulovat, narazí nejprve na to, že nikdo regulován být nechce. Lobbing je chápán jako sprosté slovo, lobbisté jsou ti, kdo dělají (když už ne reálně, tak potenciálně) něco špatného a zákon by jim v tom měl zabránit.

Z lobbistů se tedy vyčleňují na jedné straně tzv. „sociální partneři“, „zákonem zřízené organizace“, „ve veřejném zájmu působící organizace“, církve, odbory, akademici, advokáti, „nezávislí odborníci“ a další ne-lobbisté.

Závěr: chceme-li se vyhnout obcházení zákona, musí být za lobbisty považovány všechny zájmové skupiny, tak jako je tomu v Registru transparentnosti Evropské unie, který aktuálně čítá 11 740 subjektů. Nový zákon pak raději nazvěme zákonem o transparentnosti, aby slovo „lobbing“ příliš nebudilo emoce.

Lobbistické fluidum
Wikipedia: „standardními metodami nedetekovatelná látka, která je nositelem fyzikálních vlastností“,
Setkání lobbisty a politika představuje konstelaci, která jakoby byla ze své podstaty nežádoucí a nejlépe by bylo, kdyby se odehrávala pod dohledem kamery a mikrofónu (tzv. „lobbistický kontakt“ v předchozí verzi zákona o lobbingu).
Lobbisté mají hlavně ve vyjádřeních některých nevládních organizací a médií moc „uhranout“ politika, aby jednal podle jejich instrukcí. Věty typu: „Pozor, lobbisté se volně pohybují po sněmovně!“ jsou vyjádřením přesvědčení některých lidí, že politik nebo úředník je nesvéprávným tvorem, případně hlupákem, který skočí na lep prvnímu lobbistovi, který k němu za hradbu sněmovních turniketů pronikne.

Podívejme se v tomto světle na příklady tzv. skrytého lobbingu (reálně však korupce), které se objevují mezi nejčastějšími argumenty, proč lobbing regulovat – tzv. solární dotace či zmanipulované veřejné zakázky. Jsme opravdu tak naivní, že si myslíme, že zákon o lobbingu přiměje politické podnikatele registrovat své styky s politiky? Ale například telekomunikační firma, která emailem požádá o schůzku zpravodaje zákona, se do registru zapsat bude muset, aby se nevystavovala poškození své dobré pověsti.

Regulace tedy přinese nové povinnosti těm poctivým, kdo mají dobrou pověst, a nepoctivé nechá zcela v klidu.

Závěr: Regulace lobbistů musí vždy znamenat i regulaci lobbovaných. Uložením jednostranných povinností zástupcům zájmových skupin nelze dosáhnout kýženého cíle už jen proto, že jednostranná regulace skončí jako byrokratické cvičení s nulovým výsledkem. Doporučení, které vydal nejvyšším představitelům komise její předseda Jean-Claude Junker stýkat se jen s registrovanými lobbisty, je osvědčenou motivací, kterou bychom se měli inspirovat i v českém případě. Podobné doporučení by mohlo být vydáno například státními tajemníky ministerstev nebo náměstkem pro státní službu.

Regulací lobbingu bojujeme proti korupci
Ten, kdo toto říká, nezná trestní zákoník – např. přijetí úplatku (§ 331), podplácení (§ 332), nepřímé úplatkářství (§ 333), zneužití pravomoci úřední osoby (§ 329), zneužití informace a postavení v obchodním styku (§ 255), sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě (§ 256) nebo pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži (§ 257). Povinnosti státních zaměstnanců reguluje zákon o státní službě (v § 77), který jim zamezuje přijímání hodnotnějších darů (nad 300 Kč) a ukládá povinnost dodržovat etická pravidla stanovená předpisem.

Nepomůže to ani v důkazní nouzi, protože, kdo porušuje trestní právo či služební zákon, nebude se jistě nahlašovat podle zákona o lobbingu.

Závěr: Regulací lobbingu usilujeme o transparentnější legislativní proces nejen pro lobbisty (kteří se jím zabývají profesionálně a poradí si i v tomto prostředí), ale pro každého občana ČR. Budou-li všechny zájmové skupiny (nejen ty, které si na to platí své lobbisty) včas informovány o chystané legislativě a budou-li se moci k ní vyjádřit dříve než půjde do Poslanecké sněmovny, tím lépe pro kvalitu demokracie u nás.

Lobbingu je u nás příliš
Skandály zneužívání veřejných zakázek či podivných přílepků jsou používány jako důkaz pro to, že lobbing u nás bují tak rychle, že bez omezení počtu lobbistů se neobejdeme.

Opak je pravdou – lobbingu je málo! Spousta legislativních chyb vzniká i proto, že se žádná zájmová skupina neozve. Čím více zájmových skupin si bude moci dovolit lobbovat, tím lépe. Úřednici a politici dostanou různorodé informace, data a čísla a budou si z nich moct sami vybrat. Přijde-li za politikem jen jeden profesionální a dobře argumentující lobbista, je jeho šance na úspěch vyšší než když se takových vystřídá několik.

Je to politik, kdo nese konečnou zodpovědnost za své rozhodnutí – proto lidé ve volbách volí politiky a nikoli lobbisty.

Závěr: Potřebujeme více lobbingu, abychom měli kvalitnější zákony.

Na závěr bych si dovolil poznamenat, že žádný zákon, ani trestní, ani zákon o lobbingu, nevyřeší to, v čem selhává politická kultura v České republice.

Děkuji za pozornost.